Vystudoval grafiku, došel však časem k její částečné „sabotáži“. Fotografii neponechává samotnou, prožene ji rozšuměním a nedotiskem. Kresbu recykluje a vytrhává z kontextu skicáře a deníku. Své práce rozděluje, přeskupuje a nosí v igelitových taškách.
Umění je především produktem situace, s obrazy by se mělo šetřit, proto upřednostňuje instantní, latentní a podtlakový způsob tvorby a recyklace obrazu.
Vzdělání:
1993-1997 Střední umělecká škola grafická, Jihlava, obor: propagační výtvarnictví
1997-2003 Fakulta výtvarných umění VUT, Brno, ateliér grafiky
Vedoucí ateliéru::
1997-1998 ak. mal. James Janíček
1998-2003 ak. mal. Margita Titlová Ylovski
Kurzy / studijní pobyty:
03/2002-06/2002 Le Ecole superieur de Art et Design, Reims, Francie
10/2001-12/2001 Akademia Likovnych Umjetnosti, Zagreb, Chorvatsko
10/1999-12/1999 Akademia Sztuk Pieknych, Krakow, Polsko
Praxe:
realizace výtvarných zakázek: ilustrace, komix, malba a výzdoba interiéru
08/2003-12/2004 Janáčkova Akademie Muzických Umění
V současné době pracuje jako učitel SUŠ v Ostravě.
OS znamená, jak se logicky nabízí, Ostrava jako lokalizace pobytu. 07/06 jsou roky, matoucí svým opačným, sestupným pořadím, které jim určila tisková chyba. C 6000 je název ředidla, kterým jsou povětšinou tištěny tyto grafiky (znělo by divně OS/07/06/ACETON). Soubor je tištěn (ne)technikou přetisku z barevné xerokopie. Míra šumu je závislá na vnějších okolnostech a deníkovém důrazu. Prvotní je fotografie, druhotná kopie, třetí otisk – přesto jsou to konkrétní místa. Ale palubní deník smetává i poslední zbytky záchytných bodů.
Plujeme na palubě a pozorujeme okolí z perspektivy plovoucího vraku. Deník mohl být nalezen na místě, kde řasy a rez určují, kam až mohla sahat hladina, která však nikdy nestoupla. Něco mezi skutečností a hrou na lodě a miny.
Fotografie z vernisáže a performance
Palubní deník
Tak tu sedíme zčásti předurčeni k výhledům na další kusy budov a nezaplavených míst. Zorná pole jsou nastavena tak, že vždy vidíme jen části konstrukcí a zbytek připadne neurčitému modrošedým nebo nazelenalým pruhům nebe, které se až při západu slunce šikují do srozumitelnějšího obrazce…
Sedíme na palubě a díváme se ven. Šero. Ze dna vržou plechy vraků. Dole pod vodou leží staré továrny, válcovny, koksovny, těžní věže a doly, zatopené chodby, tuny suti. Geomorfologické podloží je plné uhlí dávno zetlelých stromů a zvířat. V místech, kde kdysi nebylo nic, pak budovy a teď tu jsou opět jen obrovské masy vody.
Větší kusy země poznáte hned napoprvé, budí zdání přístavu, ale jsou to nakonec jen útesy šrotu. Přirazit ke břehu by bylo nerozumné, ale popravdě rozum v navigaci neužijete, intuice vede k bledé čáře na obzoru, tam se snad zbavíte dojmu, že tu budete věčně kličkovat mezi těmito jako-ostrovy. Než se zas rozhlédnete po roztroušené pláni vody a betonu.
Moře, dá-li se téhle nepravidelné pláni vody a zbytků pevniny tak říkat, je klidné a líné. Přes den převládá chladné a mlžné světlo, je to nepřirozená směs modrozelené a šedé. Přímý sluneční svit trvá krátce. Míjíme samostatné vršky budov i místa, kde by šlo rozpoznat větší osídlení.
Večer se někdy tak pěkně rozzáří slunce, že na to zůstáváme dlouho civět, dokavad úplně nezmizí ve světelné díře. Obloha žhne a kdyby ten žár vysušil všechnu vodu, zůstali bychom trčet na vršku nějakého domu. Je jich všude plno a zdálky kolikrát není jasné, jestli jsou to domy či lodě.
Paneláky vždycky zůstanou na svém místě, i když mezitím vy klidně desetkrát změníte stanoviště. Navíc mají ten dar, že k večeru se promíchají odrazy okenních tabulí se zbytky slunce a vypadají, jako by v nich zevnitř naboptnal soukromý požár…
Ve tmě kolikrát nejdou poznat tvary a jen několik slabých zářivých bodů ukazuje, že se dosavadní den smrskl na nulu a i ta se vymaže, jako když rozlitý inkoust zalije všechnu bělobu papíru.
zpět |
nahoru |
domů